Isabelino bílé štěstí - Dopis a chrám

Isabel si nedokázala nic z toho, co se stalo, vysvětlit. I když nikdo nevěděl, že mluvila se samotným králem, všichni se divili, že mluví s takovými cizinci. Každý se ptal, co jí chtěli a kdo to byl. Nikomu ale nedokázala odpovědět. Na první otázku se sama snažila najít odpověď a na tu druhou by jí nikdo odpověď neuvěřil. Marie byla vyděšená a Isabel už nechtěla do hospody posílat, chtěla ji mít v kuchyni. Rufus však byl nadšen a hned začal povídat, jak Isabel do jeho hospody přiláká ještě bohatší hosty. Robra byla naštvaná, že je Isabel středem pozornosti, a Ateb jí věštil, že se ještě provdá za bohatého obchodníka. Jen její otec z toho neměl žádnou radost. Souhlasil s Marií a když mohl, chodil se dívat do hospody, jestli tam jeho dceru někdo neotravuje. Isabel to vyhovovalo, i když tak nějak tušila, že král se už tam nevrátí. Pocit sledovanosti sice zmizel, ale nejistota z budoucnosti ji strašila. Věděla, že neodešel úplně. Věděla, že bude mít klid jedině, až odjede, což bylo v nedohlednu.
Všem bylo jasné, že stříbrného draka měla od něj, plno lidí vidělo, jak jí jej sám upnul kolem krku. Isabel se velmi líbil. Měl oči z maličkých safírů a celý se krásně leskl a třpytil. Byla to detailní práce vysoké kvality. Zprvu váhala, jestli ho nemá sundat a schovat, nebo rovnou prodat. Ani nevěděla, proč to neudělala. Měla z jeho nošení dobrý pocit.
Luna už byla taky klidná. Opět jí zvesela večer skákala do postele a ráno z ní strhávala peřiny. Nepřestávala ji však bedlivě hlídat. Isabel pořád uvažovala nad tím, co jí král řekl: „Nelituješ občas toho, že k tobě nemůže promlouvat?“ Isabel zprvu nechápala. Ale věta byla více než jasná. Ovšem s Lunou promlouvala gesty a ona k ní pohledem a celým tělem. Je snad možnost si s ní rozumět ještě víc? A co ty řeči o bohatství a slávě? Proč to slibuje právě jí? Vždyť je obyčejná chudá holka. To, že má vlčici, byl jediný způsob, jak ji odlišit od ostatních.
V den, kdy jí bylo konečně 15 let, ji otec vzal na trhy s tím, že jí pořídí vše, co si bude Isabel přát. S radostí ji nyní oslovoval „mladá slečno“. Isabel si tedy koupila (a částečně i za své peníze) nové krásné oblečení na doma i na ven. Také přenosné zrcátko a spoustu látek. Sandra ji ve volné chvíli učila šít a Isabel si přála mít něco podle svého gusta. Byla velmi šikovná a ráda dělala otci radost. Ten jen zářil a slavnostně prohlašoval, jak jí příchod do města prospěl. Vždy když to ale řekl, Isabelina tvář potemněla a vzpomněla si na svůj dřívější domov, když byla ještě malá holčička a hrála si na trávě s Lunou coby štěňátkem u jezera. Vzpomínala, jak sedávala každý večer na skále u jezera a pozorovala západ slunce. Někdy stihla i východ slunce, který byl vidět přímo z jejího pokoje. Jaká to byla krása, když slunko vylézalo pomaloučku z vody a ptáci venku zpívali. Večerní vytí vlků jí také chybělo a pozorování stád z hor rovněž. A jak ráda plavala v jezeře! Při té vzpomínce si uvědomila, že ještě nikdy, co byla ve městě, si za ty dva roky nebyla zaplavat.
Protože nákup měli velký a stále neměli všechno, rozhodli se doma nechat první várku a jít znovu ven. Navečer, když se vraceli z trhu, Isabel přímo zářila. Radostně si nesla nové věci ke světničce. Na rozdíl od otce měla jednu ruku volnou, vytáhla klíč z kapsy a odemkla. Když otevřela dveře, světlo ze dvora dopadlo do světnice a osvětlilo světlou obálku na podlaze. Patrně ji někdo podstrčil pod dveře, když byli pryč. Isabel zvedla dopis a položila ho na stůl s ostatními věcmi. Pomohla otce zbavit se jeho břemene a hbitě vše sklidila ke schodům. Věděla, že otec by ji neodpustil, kdyby mu hned neudělala večeři. Vrhla se tedy do vaření polévky a při tom přemýšlela, co si zkusí jako první. Luna stále očichávala věci u schodů doufajíc, že je tam i něco pro ní. Nakonec to ale vzdala a sedla si ke stolu, pozorujíc Isabel. Otec mezitím rozpálil malý krb a přisunul si k němu židli. Zapálil si dýmku a hleděl do ohně. Potom zbystřil dopis na stole. Vzal ho a zjistil, že je pro něj. Isabel si toho ani nevšimla. Duchem byla stále na tržišti.
„Kdo ho sem dal?“ zeptal se Isabel zamyšleně. Ta se ohlédla, nevědíc, o čem to mluví. Když viděla dopis s rudou pečetí, odpověděla: „Já, našla jsem ho strčený pode dveřmi.“
Dál si hleděla své kuchařské činnosti a když byla hotova, položila na stůl k otcově místu talíř, z něhož se linula krásná vůně. Vedle položila dva krajíce chleba a hnala se ke schodišti. Otec mezitím dopis otevřel a četl. Pak se ale zarazil, když slyšel, jak Isabel letí nahoru a vykřikl za ní: „To ani nebudeš večeřet?“
„Nemám hlad, dobrou noc a díky!“
Ze zdola se jen ozval povzdech. Isabel položila všechny věci před dveře svého pokoje a opět seskákala ladně dolů po schodech. Přiběhla k překvapenému otci, objala ho a políbila na tvář. Potom ho znovu láskyplně stiskla a řekla „Děkuju.“
Otec neměl slov, ale s úsměvem se zmohl za pár vteřin na dvě slova.
„Dobrou noc.“



Isabel si až do pozdního večera zkoušela všechno oblečení a byla nadmíru spokojena. Měla spoustu krásných sukní, košil, troje střevíce, nové mašle do vlasů a nějaké knihy o přírodě. Měla najednou tolik věcí, že ztrácela přehled. Zítra si budu muset rozebrat ty staré věci, něco z toho by se dalo přešít. Sandra mi třeba pomůže. Hlavně ale abych to měla kam uklidit.
Zrovna na sobě měla jediné šaty, které kdy měla. Byly tmavě modré a měly krásný výstřih, ramena ukazovaly jen tak napůl, ale krásně odhalovaly její štíhlou postavu. V pase se zavazovaly světlou mašlí a byly dlouhé pod kolena. Dokonalé.
Někdo zaklepal na dveře.
„Dále.“
Dovnitř vešel její otec a zarazil se napůl kroku. Zíral na svou dceru s otevřenou pusou a prohlížel si ji stále od shora dolů a zpět. Isabel si všimla jeho překvapeného výrazu a zatočila se dokola se slovy: „Jak vypadám?“
„Jako tvá matka.“ Řekl zasněně a Isabel zmrzl úsměv na rtech. To byla poklona. Otec vždy tvrdil, že její matka byla strašně krásná. Isabel se znovu usmála, červenala se.
„Děkuju.“ Řekla nesměle. Potom si všimla dopisu, který stále její otec držel v ruce. Zřejmě na něj úplně zapomněl.
„Něco důležitého?“ zeptala se a ukázala na dopis. Chvíli mu trvalo než zjistil, na co se ho ptala.
„Ale nic. Ne nic to není. Řeknu ti to zítra, ano?“ potom si ji znovu prohlédl a dodal „Tvá matka měla stejný vkus.“ Isabel nevěděla co na to říci, jen se znovu usmála.
„Nebuď vzhůru dlouho.“ Řekl a chystal se odejít a zavřít dveře.
„Nebudu, dobrou noc.“ Ozvalo se z pokoje.
„Dobrou noc.“ Zněla odpověď z chodby.

Slunce už jasně svítilo do nového dne a z ulice se ozýval hluk prodejců ovoce, nakupujících a vozů, jenž jely kolem. Energicky odhodila peřinu, která dopadla přímo na Lunu. Koukala jí pouze hlava a ospale mrkala na Isabel.
„Vstávej, lenochu.“ Řekla zvesela Isabel a poohlížela se, co by si dneska oblékla na sebe. Luna zívla a vyhrabala se z peřin. Skočila na zem a protáhla se. Potom zamířila ke dveřím a otevřela je.
„Kam jdeš? Ještě nejsem oblečená!“ Luna ale už zmizela na chodbě.
Když Isabel scházela schody, ozvalo se od stolu: „Tak tomu říkám ranní vstávání.“ Nebyla to výčitka, pouze netrpělivost, která se odrážela v otcově hlase.
„Dobré ráno. Tys nešel rybařit?“ řekla Isabel překvapeně. Otec se jí nezmínil, že by dnes nikam nešel.
„Jak vidíš, tak ne. Nasnídej se.“ Ukázal na její místo, kde měla připravený bylinkový čaj a namazaný chleba. Isabel chvilku zaraženě koukala na stůl a potom si sedla a pustila se do své snídaně.
„Děje se něco?“ řekla po prvním soustu. Byla pěkně překvapená. Otec měl ve tváři mnoho výrazů a budilo to v ní strach. Všimla si, že stále drží v ruce dopis, který včera dostal.
„To právě nevím.“ Řekl ustaraně a vzhlédl od obálky.
„Kdo ti píše?“
„Ten od koho máš toho stříbrného draka.“ Řekl se vší vážností a zjevně moc dobře věděl, že to není ledajaký pocestný, co se jen nedávno stavil v hospodě.
„Víš, kdo to je?“ zeptala se okamžitě, vyděšeně.
„Ano. Ty si v pohodičce obsluhuješ samotného krále, a mě se nic neřekne.“ Řekl ale tentokrát už s úsměvem. Isabel se taky usmála, myslela, že by to mohlo dopadnout hůř.
„Nevadí ti to?“
„Ne, jenom nevím, co si mám o tom myslet. Píše, že jestli stále nosíš ten řetízek, mám tě přivést do chrámu.“
Tomu ovšem nerozuměla ani Isabel a hned si uvědomila, že měla poslechnout svůj vnitřní hlásek a zahodit draka do jezera. Možná se tím však vysvětluje jeho výrok: „To nevadí“. Chtěl jí snad všechno vysvětlit? Třeba se skutečně stane slavnou. Jinak by se král o ni tolik nestaral. Její zvědavost stoupala každou myšlenkou. Snídani do sebe naházela přímo závratnou rychlostí, chtěla vědět co to všechno znamená. Chtěla znát odpovědi a ty byly nadosah. Ovšem jakmile vykročila ze dveří světnice ven, zaváhala. Přeci jen nestála o to se s ním znovu setkat. Jedno přesvědčení střídalo druhé a ona si nebyla jistá, jestli tam chce nebo nechce jít.
Zrovna když došla k závěru, že se otočí a vezme nohy na ramena, dorazili před velký chrám ve středu města. Chrám měl točité věže s ozdobnými spirálami a chrličema. Na stěnách byli namalováni jednorožci a gryfové na louce před lesem, na obloze nad nimi letící drak chrlil oheň. Jedna věž byla nejvyšší a nejtmavší. Před vchodem byly sochy dřívějších králů, jenž se mírně opírali o své meče. Koruna každého z nich byla pozlacená a meč postříbřen. Ke dvoukřídlým dveřím stoupaly velké schody z mnoha kamenů. Na dveřích byly vyřezávané obludy s křídly, drápy, rohy, ocasy a jedna měla dokonce tři hlavy. Nade dveřmi bylo zvláštní stříbrné písmo, jaké Isabel v životě neviděla. Ještě nikdy tady nebyla. Chrám jí přišel podivný a strašidelný. Jakoby celá budova křičela. Isabel se začala třást, více chladem proudícím kolem než ze strachu. Luna jí olízla ruku, odmítla zůstat doma. Už abych byla pryč.
Její otec šel k dvoukřídlým dveřím a jemně se do nich opřel. Otevřely se dovnitř aniž by vydaly sebemenší zvuk. Isabel stanula vedle otce, aby pohlédla dovnitř.
Bylo tam ticho jako v hrobce. Všude bylo potemněle a jediné světlo z okna nade dveřmi, kde právě stáli, dopadalo na oltář z hrubého kamene. Stěny byly holé. Svíčky jakoby se bály pořádně osvětlit uličku k oltáři. Okna byla vysoká, ale propouštěly spíše stíny než světlo. Smutné sochy světců stály u všech stěn. Ve vzduchu byl cítit zvláštní pach, jaký Isabel cítila z knih a kůže. Byla tu neuvěřitelná zima a ponurá atmosféra. Isabel si všimla, že v chrámu nejsou sami. U oltáře stála vysoká osoba v černém hávu, tentokrát bez kápi a otočila se po příchozích. Isabel přirostly nohy k zemi. Opět cítila jeho pohled i na tu dálku. Otec do ní jemně strčil a chystal se zavřít dveře. Se slabším bouchnutím se ale zavřely samy.
Isabel se neochotně rozešla uličkou ke králi. Její nové střevíce klapaly po zaprášené chladné podlaze. Přišlo jí, jakoby ji sochy pozorovaly a otáčely za ní hlavy. Otec šel vedle ní a ona se cítila bezpečí v jeho blízkosti. Když došli na patnáct kroků od krále, zastavili se a poklonili. Isabel však se značným zaváháním.
„Jsem rád, že ses nezalekla neznáma a přišla.“ Řekl král pomalu. Věta byla mířena přímo Isabel. Žádné otázání, zda-li její doprovod je její otec. Ale rovnou k věci taky nešel. Isabel nevěděla, co na to má říci. Sama nevěděla, proč vlastně přišla.
„Stále ho nosíš. Tušil jsem to.“ Řekl při pohledu na draka, jenž se třpytil ve světle odraženém od oltáře.
„Děkuju. Je překrásný.“ Isabel se podívala na draka. Většinou ho nosila schovaného pod oblečením. Celou cestu si s ním ale hrála a tak zůstal vidět.
„Tehdy jsem ti řekl, že bys mohla být slavná a bohatá. Stále tu ta možnost je.“ Isabelin otec se po ní rychle podíval, Isabel si toho nevšímala.
„Co pro to mohu udělat?“ řekla rozhodně a bez rozmyslu.
Král se usmál a zalesklo se mu v očích. Nevypadalo to hezky, ale vlídně řekl: „Zatím málo a později hodně. Když se mnou pozítří odjedeš do Urû´baenu, vystavím tě jedné zkoušce a když ji složíš, staneš se slavnou.“ Isabel se zalekla. Zkouška? Já? Sem ráda, že umím vůbec číst!
Isabelin otec už taky otevíral pusu, ale král ho nenechal nic říct. Pokračoval: „Nezáleží na vědomostech, ale jistých schopnostech. Řekl bych, že ty jich máš nadmíru.“ Pohlédl ke dveřím.
Isabel se otočila, u dveří seděla Luna jako hodný pes, který ví, že v kostele nemá co pohledávat..
„Rozumíš zvířatům. Víc zatím nepotřebuješ. Časem by ses naučila víc.“ Isabel se otočila opět ke králi. Stále nechápala. Odkdy se lidé jeho typu zajímají o domácí mazlíčky?
„Mohla bys mít to samé, ale v živé verzi.“ Řekl Galbatorix a ukázal na jejího draka. To Isabel vyvedlo z míry dočista. Ale draci přeci už nejsou! Nebo že by ano?
Král na ni opět upřeně hleděl a v mysli ji vyvstal zvláštní sen. Jakoby snila za bílého dne. Viděla otce ležícího v krvi, Luninu hlavu vedle jeho nohou a na pozadí všeho hořela hospůdka, kde bydleli Marie a Rufus. Pak se náhle probrala a zjistila, že stále stojí a hledí králi do tváře. Polkla. To je varování! To se stane když nepojedu! To nesmím připustit. Ale přeci jen, co budu dělat v hlavním městě? Co když ze mě nic nakonec nebude? Ztratím se tam a už nikdy neuvidím tátu. Mohl by jet se mnou?
„Tvůj otec tu zůstane. Zaručuji se, že se ti nic nestane, pokud pojedeš. Když zkouška nedopadne úspěšně, pošlu tě bezpečně zpátky domů.“ Mluvil však k oběma. Isabela nechápala, jak mohl odpovědět na její otázku ještě dřív, než ji stačila vyslovit. Její otec byl úplně zmaten. Přál si být hrdý na svou dceru, ale chtěl ji mít u sebe. Ovšem věděl, že král nedává návrhy, pouze příkazy.
„Ona pojede.“ Řekl prostě.
Galbatorix se opět usmál svým zvláštním odstrašujícím úsměvem a řekl: „Tedy pozítří za úsvitu před chrámem.“
Isabelin otec věděl, že to je konečné slovo a je čas aby odešli. Uklonil se a Isabel ho se zpožděním napodobila. Společně se otočili až po deseti krocích pozpátku a odešli pryč.